Matematická indukce

Tento článek je o metodě matematického důkazu. O způsobu logického uvažování pojednává článek Logická indukce.

Matematická indukce je metoda dokazování matematických vět a tvrzení, která se používá, pokud chceme ukázat, že dané tvrzení platí pro všechna přirozená čísla, případně jinou, předem danou nekonečnou posloupnost. Typicky se užívá k důkazům těch tvrzení o přirozených číslech, u nichž je snadné ověřit, že platí pro číslo 1, a zároveň lze platnost pro každé dané n převést v konečně mnoha krocích na platnost pro 1 s tím, že počet těchto kroků s rostoucím n také roste.

Princip důkazu indukcí

Typický důkaz indukcí se skládá ze dvou kroků:

  • První krok: V tomto kroku se dokáže, že tvrzení platí pro nejmenší přirozené číslo n, nikoliv pro n=1, pro které nemusí vždy obecně platit.
  • Indukční krok: Ukážeme, že pokud tvrzení platí pro n = m, pak platí i pro n = m + 1 (Část následující bezprostředně po pokud se někdy nazývá indukční předpoklad).

Princip matematické indukce pak již říká, že tvrzení platí pro každé n.

Často se v prvním kroku dokazuje, že tvrzení platí pro n = 0. Tento způsob je zcela ekvivalentní.

Tento postup se někdy přirovnává k dominu. Obě tyto části jsou totiž podobné dominovému efektu:

  • Spadne první kostka domina.
  • Pokud spadne nějaká kostka domina, spadne i její nejbližší soused.

Výsledkem potom je, že spadnou všechny kostky.

Příklad

Mějme následující tvrzení: Pro všechna přirozená n {\displaystyle n} platí

1 + 2 + 3 + + n = n ( n + 1 ) 2 . {\displaystyle 1+2+3+\cdots +n={\frac {n(n+1)}{2}}\,.}

Důkaz

První krok

Nejdříve zkontrolujeme, zda tvrzení platí pro n = 1. Je zřejmé že ano, jelikož součet prvních 1 přirozených čísel je 1 a 1(1 + 1)/2=1.

Nedokazujeme pro n = 0, protože v zadání příkladu je uvedeno n ∈ N, tudíž nejmenší n je 1.

Indukční krok

Nyní chceme ukázat, že pokud tvrzení platí pro n = m, platí i pro n = m + 1. Tj. platí-li tvrzení, píšeme-li v něm všude m místo n, pak platí také píšeme-li v něm všude m + 1 místo n.

Předpokládejme tedy, že pro n = m tvrzení platí, čili:

1 + 2 + + m = m ( m + 1 ) 2 . {\displaystyle 1+2+\cdots +m={\frac {m(m+1)}{2}}.}

Přičtením m + 1 k oběma stranám této rovnice dostaneme:

1 + 2 + + m + ( m + 1 ) = m ( m + 1 ) 2 + ( m + 1 ) , {\displaystyle 1+2+\cdots +m+(m+1)={\frac {m(m+1)}{2}}+(m+1),}

kde pravá strana se rovná:

= m ( m + 1 ) 2 + 2 ( m + 1 ) 2 = ( m + 1 ) ( m + 2 ) 2 = ( m + 1 ) ( ( m + 1 ) + 1 ) 2 . {\displaystyle ={\frac {m(m+1)}{2}}+{\frac {2(m+1)}{2}}={\frac {(m+1)(m+2)}{2}}={\frac {(m+1)((m+1)+1)}{2}}.}

Máme tedy:

1 + 2 + + m + ( m + 1 ) = ( m + 1 ) ( ( m + 1 ) + 1 ) 2 . {\displaystyle 1+2+\cdots +m+(m+1)={\frac {(m+1)((m+1)+1)}{2}}.}

To je ale přesně tvrzení pro n = m + 1. Dokázali jsme, že je pravdivé, pokud je pravdivé tvrzení pro n = m.

Shrnutí

Tvrzení tedy platí pro všechna přirozená čísla, jelikož:

  • Platí pro 1.
  • Jestliže platí pro 1, platí i pro 2.
  • Jestliže platí pro 2, platí i pro 3.
  • Jestliže platí pro 3, platí i pro 4.

{\displaystyle \vdots }

Věta o důkazu indukcí

Myšlenku matematického důkazu indukcí lze formulovat touto matematickou větou:

Buď A N 0 {\displaystyle A\subset \mathbb {N} ^{0}\,\!} množina přirozených čísel, která obsahuje nulu a s každým svým prvkem x obsahuje i x+1. Pak A = N 0 {\displaystyle A=\mathbb {N} ^{0}\,\!} .

Související články

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Matematická indukce na Wikimedia Commons
Pahýl
Pahýl
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Autoritní data Editovat na Wikidatech
  • GND: 4124408-4
  • LCCN: sh85065806
  • NLI: 987007548367405171